Historie
Historie vzniku Církve bratrské
Opravdovost víry v Boha, odolnost proti protivenství – to je bohaté
dědictví, které bylo vtisknuto do kořenů naší současné církve od doby
vzniku domácí církve Jednoty bratrské pod vlivem učení J. A.
Komenského.
Působením okolností v průběhu staletí, hlavně změn ve společenském a
politickém zřízení, se název našich sborů/církve mění, opravdovost víry
v Boha však zůstává. Můžeme si některé události připomenout.
V letech 1860-1880 proběhlo mezi lidmi ve východních Čechách
duchovní oživení. V té době se zakládají sbory Svobodné evangelické
církve české v Bystrém a následně v Praze. Oba sbory se spojují. Po
ukončení první světové války v roce 1918 přijímají název Jednota
českobratrská. Jednota s úsilím rozšiřuje svoji působnost až na
Slovensko, do Vídně a Podkarpatskou Rus. Lidé se ve sborech věnují
péči o sirotky, o staré lidi a diakonské službě pro nemocné. Zvláštním
posláním se vidí podporovat mládež.
Během druhé světové války dochází k systematickému omezování
činnosti. Po válce se očekává rozlet, ale v roce 1948 přichází další útlum
v podobě totalitního dozoru státu. Aktivita mimo modlitebnu je
protizákonná. Na bohoslužby docházejí církevní tajemníci nebo tajní
dohlížitelé z Okresního národního výboru za účelem kontroly a
odposlouchávání obsahu kázání a diskusí. Někteří kazatelé končí ve
vězení nebo nesmí pod zákazem vykonávat duchovenskou službu. Stát
omezuje počet sborů, zabavuje církevní majetek, a tak živá duchovní
práce přechází do ilegality, méně nápadných forem práce, do
domácností.
V té době se začínají utvářet nové vztahy mezi skupinami křesťanů až za
hranice do Polska. Nárůst členů mluvících slovensky a polsky ovlivňuje
změnu názvu církve na Církev bratrskou.
Po roce 1989 Církev bratrská stojí mezi uznávanými církvemi našeho
státu. Snaží se o podporu růstu sborů, zakládání sborů, vzdělávání
vedoucích, pastorů a diákonů. Zakládá školu Evangelikální teologický
seminář v Praze.
Jednotlivé sbory Církve bratrské po celé České republice, ačkoliv jsou
propojeny základními křesťanskými myšlenkami a dokumenty (ústavou),
mají velkou nezávislost a svobodu ve způsobu a zvolení forem práce.
Historie našeho společenství v Mostě
V době totalitního režimu jsou v Mostě jednotliví křesťané, kteří se
scházejí v domácnostech, ale za účelem společenství a duchovní péče
dojíždějí do okolních měst Litvínova, Teplic, Ústí nad Labem. Společně
se modlí za svobodu pro vyznávání křesťanství veřejně.
Už před rokem 1989 přichází do litvínovského sboru (Chudeřín) mladí
lidé a sbor prožívá duchovní občerstvení. Po pádu komunismu nastává
atmosféra návratu lidí k Bohu. Jsou plné kostely a také Církev bratrská
v Litvínově roste co do počtu členů, kteří se nechávají pokřtít. Protože
hodně lidí z Mostu dojíždí několikrát za týden do Litvínova (bohoslužby,
biblické, modlitební), ukazuje se jako důležité založit sbor v Mostě.
V roce 1995 je oficiálně založený mostecký sbor, kde se kazatelem stává
Blahoslav Číčel. Bohoslužby se konají v ZUŠ v Mostě. V té době se
členové zaměřují na setkávání se v domácích skupinkách, kde se utužují
vztahy a komunikace o tom, jak Boží slovo působí prakticky v našich
životech. Velkou výzvou je mluvit o Ježíši Kristu. To se děje osobním
pozváním k Ježíši, cestou akcí mimo modlitebnu a roznášením
videokazet (CD) s filmem Ježíš. Důležitá je služba potřebným, kterou
uskutečňují jednotlivci. Diakonie se zaměřuje na využití volného času
dětí. Pro svou práci nachází prostory v Rádiu Most. Ukazuje se, že to je
dobré místo scházení se pro více lidí. A tak se do budovy Rádia Most
stěhuje celé společenství a později budovu kupuje.
V roce 2008 se koupená budova od Rádia Most rekonstruuje. V té době
máme nového kazatele Milana Leta. Milan vede celé společenství
k nasazení ve službě. Budovu máme a můžeme ji využívat. Tak se konají
bohoslužby každou neděli, podporují se chválící hudební skupiny, rozvíjí
se Diakonie – služba dětem. Vedoucím Diakonie je Roman Kysela, který
se později stává druhým kazatelem sboru na poloviční úvazek.
Ale jdeme i ven za hranice církve. Navštěvujeme v rozmezí sedmnácti let
penziony a domovy pro seniory s programy. Mluvíme zde o Kristu,
vedeme muže a ženy staršího věku k naději, zpíváme a dělíme se o náš
čas a upečené dobroty.
Velký ohlas mají Alfa kurzy, na které přichází v průběhu asi deseti let
kolem dvaceti návštěvníků, aby se stali po večeři a přednášce účastníky
diskusí o Bohu.
V té době nabývá na síle mládež. Jedná se hlavně o dospívající, kteří
vyrůstali v křesťanských rodinách sboru. Mládež pořádá svoje akce
v rámci křesťanských skupin v regionu (Izachar), jezdí na tábory. Schází
se spolu, a to vyúsťuje v jejich aktivní přístup ke křesťanství. Nové členy
mládeže a později mladých dospělých získávají na svých akcích jako je
English camp a následné vztahové aktivity.
Duchovní a duševní péče o členy sboru se zajišťuje na skupinkách.
Vytrvale se schází maminky a mladé ženy s dětmi, a také osamocení,
kteří nikoho nemají.
Kazatel Milan Let dochází do nemocnice, aby vykonával náplň
nemocničního kaplana.
Příběhy našich hrdinů víry
Boženka dává ze svého nedostatku
V době totality vlastnila litvínovská církev dům v Chudeříně, ve kterém se
křesťané scházeli, a kde bydlel kazatel. V případě potřeby oprav nebo
zednických prací se museli členové zapojit do práce svépomocí. Mnozí
přispívali také finančně. Velice vzácná žena Boženka Chutná po dlouhé
době prozradila, jak přispěla na koupi kamen. Církev neměla peníze na
nová kamna, a tak Boženka, která každou korunu dvakrát obrátila, vzala
svoje úspory a hodila je do kasičky. Když se finanční dar v kasičce našel,
měli všichni velkou radost a děkovali Pánu Bohu. Také se divili, kdo to
tam asi dal. Boženka nikomu neřekla, že to byla ona, dokonce ani jejímu
muži, který se divil nejvíc, protože dělal úlohu hospodáře. Ale nakonec to
stejně byla hlavně Boženka, která měla největší radost ze svého daru.
Boženka měla vystudovanou vysokou školu, ale nemohla za totality
pracovat na úrovni jejího vzdělání. Když po roce 1989 hledali bezúhonné
lidi, našli Boženku a svěřili jí důležité místo na Kontrolním úřadu
Okresního národního výboru, kde se podílela na očistě vedoucích míst
organizací spadajících pod státní správu.
Příběh Toníka Chutného
Toník Chutný, ještě žijící, pracoval v době totality na dobrém vedoucím
místě v oblasti hornictví. Měl dokonce perspektivu vysokého postavení
na ministerstvu. To souviselo s členstvím ve straně (KSČ) a absolvování
VUMLu (Večerní univerzity marxismu-leninismu). V prosinci roku 1979
Toník uvěřil v Pána Ježíše. O Vánocích prožil klinickou smrt, na tři dny
ztratil vědomí. Bůh ho ale vrátil do života a řekl mu: „Budeš mým
služebníkem.“ Toníkovo setkání s Bohem bylo tak silné, že nešlo o Bohu
mlčet. Když se to dozvěděli nadřízení, musel své dobré místo opustit a
na vysoké postavení zapomenout.
Toník brzo začal v litvínovském sboru sloužit Pánu Bohu, a to s velkým
rizikem. Protože se v tehdejším Československu nedaly koupit Bible,
musely se pořizovat tajně. A tak Toník pašoval Bible přes hranice
z Německa. Od evangelického faráře v Drážďanech převzal 60 Biblí a
přenesl je tajně domů. Nějak se tato akce zviditelnila tehdejší Státní
bezpečnosti. Toník byl zatčen a vyšetřován takovým způsobem, že mu
vyšetřovatelé vyrazili zuby. Brutálně ho bili, chtěli vědět, kde jsou Bible.
Toník si myslel, že je to konec jeho života, když v tom tam přišel velitel a
celou akci zastavil. Řekl: „Co to děláte, dneska už není doba, abychom
takto postupovali.“ Toník Bible nedal, a tak Bible sloužily nově příchozím
lidem.
Bůh na Toníka nezapomněl, na jeho věrnost, oddanost. Dokonce mu
vynahradil ztrátu vysokého postavení na ministerstvu. Jak? Po roce 1989
se stal Toník poslancem nově zvoleného Parlamentu a poté zástupcem
prezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu v Praze.
Toník přitom dál sloužil Pánu Bohu. Bůh si ho po revoluci použil
v Rumunsku, kam vezl velkou dodávku zdravotnického materiálu
z pověření americké velvyslankyně. Zde také kázal o víře v Krista
rumunským lidem, zažil i střelbu.
Toník mluvil a kázal při každé příležitosti o víře v Krista u nás doma, ale i
v Německu, Rakousku, Slovensku a Rumunsku. Před důchodovým
věkem se stal farářem v Jednotě bratrské.
Z tohoto svědectví můžeme pochopit, jak Bůh jedná, když jsme mu
věrní. Některé věci ztratíme, ale zpětně dostaneme od Boha stokrát více.
Hranice po pádu komunismu se otevírají.
Po pádu komunismu se v českém křesťanském dění objevil misionář
jménem John McFarlane. Přijel, aby podpořil církev zejména
vyučováním Bible, pastorační péčí a úsilím o jednotu církví. Tento muž
zde nebyl poprvé.
Mnozí pamětníci ho znali už z šedesátých let minulého století, kdy se
pohyboval mezi křesťanskými studenty na vysokých školách v Praze a
mezi křesťany na Slovensku. Jeho charisma mělo na lidi veliký pozitivní
vliv. Negativně to však viděli komunisté, a tak se postarali o zákaz vstupu
Johna na české území.
John věřil v Pána Boha. Věřil, že má moc zlomit sílu komunismu. A tak
jezdil ze svého bydliště v Norimberku na hranice k Československu, a
tam se modlil za svobodu naší země. Jednou při modlitbě, zrovna padal
sníh, John otevřel Bibli, a tam četl: „Pán Bůh otevře hranice a ty se vrátíš
do této země.“
A toto slovo od Boha se naplnilo. John se vrátil a my křesťané v Mostě a
Litvínově jsme měli tu čest, že jsme se s ním mnohokrát setkali v malém
společenství v Litvínově, na velkých konferencích nebo na biblické škole
ve Schlossau.
A ještě jeden příběh o Božence, tentokrát po revoluci
Boženka jako příkladná křesťanka, prozkoušená mnohými těžkostmi,
věděla, co to znamená nemít co jíst, nemít peníze na nájem. A tak si po
revoluci všímala lidí, kteří se stali oběťmi nových sociálních problémů
vyloučení ze společnosti. Najednou se tady objevili lidé bez domova.
Mezi nimi chodila žena jménem Květa. Boženka ji opakovaně
zaznamenala na ulici a oslovila. Když zjistila, že přišla o střechu nad
hlavou a nemá peníze, vzala ji domů. Tam jí vysprchovala, dala čisté
oblečení a postarala se o příjem jídla a pití. V té době ještě nefungovala
sociální pomoc tak, jako dneska, takže pomoc těmto lidem spočívala na
náhodných kontaktech.
Když Květa od Boženky odcházela, v jejím srdci se uchovala vzpomínka
na láskyplnou péči, na slova o naději věčného života v Kristu a na
pozvání znovu přijít.
Květa už nepřišla, protože po rozloučení s Boženkou odešla k Pánu. Na
její počest vznikla píseň o Květě Žagmenové.
Bratr Ondra
Ondra byl normální kluk, který toužil založit si rodinu, mít ženu a děti.
Avšak onemocněl a jeho životní úroveň v očích zdravého člověka
výrazně poklesla. Ondra dostal invalidní důchod a po smrti babičky
zůstal sám v bytě. Musel se potýkat s každodenními rutinními úkony,
které by jiní zvládali bez námahy. Ondra se však učil nakupovat, vařit,
chodit k lékaři, prát si a starat se o sebe. Byl jedním z těch osamělých,
který rád vyhledával skupinky křesťanů. Tam našel povzbuzení, útěchu
v samotě a také něco k jídlu. Měl štěstí, když po dobu deseti let měl
individuální sociální péči, kdy se o něj staraly ženy z církve. Když tato
péče skončila, jeho životní úroveň klesala a zdravotní stav se horšil.
Doba Covidu19 mu nepřinesla nic dobrého fyzicky i duševně. Upadal na
zdraví. Ještě v posledních chvílích života vyznával „Bůh je dobrý.“ Svůj
postoj k Bohu nezměnil ani v těch nejtěžších chvílích.
Když odešel k Pánu, znovu jsme si připomněli jeho osobnost. Ondra
vystudoval gymnázium, šel studovat na Harvest (křesťanská škola), četl
Bibli, znal velice dobře obsah Božího slova, jak Boží slovo mluví
k člověku. Svůj potenciál naplnil v lidském pohledu průměrně, ale v tom
Božím nadhledu to může být úplně jinak. Ondrovo poslání „Bůh je
dobrý.“ v kontextu jeho života je velkým svědectvím. Jeho věrnost
každodenní modlitby s bratřími za město Most je jedinečná.